Toto jsou otázky, které si pokládal snad každý z nás. Proč se nám to stalo? Proč zrovna moje dítě? Ano, znám to velice dobře. Kolikrát jsem si říkala, jaké mám štěstí, protože mám holčičku, okolo sebe jsem totiž znala případy autistických dětí, ale kluků. „Autismus je klučičí nemoc“, psalo ve spoustě článků, které jsem četla, ale to už dávno není pravda. Když jsem začala na Isabellce pozorovat změnu ve vývoji, hned mi to bylo jasné. I když nám říkali, že se vše může změnit a může jít jen o vývojovou disfázii, tak já jsem v koutku duše cítila, že ne. Dlouhé měsíce jsem se utápěla ve smutku a hledala příčiny. Co jsem udělala špatně, co jsem mohla udělat jinak, co se vlastně stalo. Neměla jsem chuť a ani náladu s někým jiným toto téma rozebírat, jen s těmi nejbližšími. Nechtěla jsem totiž vidět ty soucitné pohledy, když to někomu řeknu. Ne, že bych se snad za dceru styděla, to vůbec ne, ale protože jsem to prostě nedokázala. Před manželem a starší dcerou jsem se mohla vypovídat, protože jim nevadilo, když pláču a prožívali to vlastně se mnou. Nejvíce mě asi trápilo, že Isabellka nebude rozumět tomuto světu stejně jako třeba její sourozenci, nebo ostatní děti. Nešlo o mě, já jí miluji z celého srdce, ale bylo mi líto hlavně Isabellky. Bála jsem se, že když třeba půjdeme do zoo nebo do lunaparku, tak Isabellka si to neužije, protože tomu nebude rozumět. Tak to, ale není. Isabellka si s námi užívá úplně všechno. Když někde vidí kolotoče, skákací hrad, hřiště, nebo cokoli, co se jí líbí, hned ví, že už tam někdy byla a má neskutečnou radost. Ona je vlastně šťastná. Má radost z maličkostí, třeba jen z toho, když si hraje na pískovišti, vidí nějakou hezkou pohádku, nebo že s ní večer tancujeme všichni dohromady. Prostě to jsou ty okamžiky, kdy si uvědomím, co je vlastně v životě důležité. Vždyť je tady s námi, živá a zdravá! To je to nejdůležitější, na co musíme všichni myslet, ať už je to sebe víc těžké, náročné a vysilující, máme ty děti tady u sebe. Nemusí ležet v nemocnici, léčit se, a my se nemusíme bát, že nás opustí. Jsou dvě věci, které mi pomohly takto přehodnotit mé uvažování a podívat se na autismus a na Isabellku jinýma očima. Očima, že to tak je a je to v pořádku. Isabellka je v naprostém pořádku, jen přemýšlí jinak a vnímá svět okolo sebe odlišně, nic jiného se neděje. Musím tedy říct, že změna mého uvažování se hodně projevila i na Isabellce. Začala se mnou více komunikovat a je ve všech oblastech otevřenější. Náš vztah se diametrálně změnil k lepšímu. Jednou z věcí, které mi otevřely oči, byla slova, která mi řekla jedna paní. Ta paní mi řekla, že Isabellka věděla, komu se má narodit, kdo se o ní postará a pomůže jí. Tyto děti se nenarodí jen tak někomu, mají nás něco naučit a změnit například nás směr v životě a obohatí náš život něčím, co jsme doposud neznali. Tyto děti se narodí jen velice silným jedincům, u kterých budou mít nekonečně lásky a péče. Také mi řekla, proč se vlastně v této době tyto děti rodí a je jich víc a víc. Třeba s tím někdo z vás nebude souhlasit, ale zkuste se nad tím jen zamyslet. Dnešní svět totiž potřebuje změnu. Všichni se pouze honí za prací, budují si kariéru, chtějí být úspěšní. Všechno se mění a materiální hodnoty, sobeckost a neúcta lidí jeden k druhému, převažují nad láskou, čistou radostí a slušným chováním. Tyto děti mají za úkol vrátit zpět na svět lásku, trpělivost, hravost, vděčnost, radost, sounáležitost, ale i úctu. Vděčnost za něco, ať už je to cokoli, co lidé už skoro neznají. Vše bereme automaticky, práci, rodinu, štěstí, peníze, ale i to nejcennější, čímž je zdraví. Nic není automatické, většinou to každému dojde, až ve chvíli, kdy o něco z těch věcí přijde. Tou druhou věcí, která také ovlivnila můj pohled na autismu, bylo to, když jsme v rodině museli řešit úmrtí, teprve malého dítěte, které se narodilo opravdu postižené. Ne mentálně, ale fyzicky postiženého dítěte. Celých 7 let, co byla ta maličká na světě, jsem s její maminkou prožívala. Nebylo nic, co bychom nezkusily, abychom malé pomohly. Nedalo se nic dělat, bude to půl roku, co malá zemřela. To mi otevřelo oči úplně a řekla jsem si ne! Ty máš takové štěstí, že máš zdravé, krásné a šikovné děti. Isabellka je úžasná, šikovná a chytrá holčička, která sice ve svých 4 letech nosí plínky, málo mluví a je někdy víc ve svém vlastním světě, ale je zdravá a šťastná a my ji máme tady u sebe a můžeme s ní jako rodina být a to je to nejdůležitější!