Když se Isabellka narodila, bylo vše v naprostém pořádku. Bylo to snad nejhodnější miminko na světě. V noci se vzbudila jen na mlíčko a za chvíli zase usnula. I přes den to bylo pohodové miminko, velice brzy se začala otáčet v postýlce. Říkali jsme si s manželem, že to snad ani není možné, aby 14 denní miminko bylo schopné se otáčet. V šesti týdnech jsem byla s malou na procházce, a když jsme přišly domů a já ji šla přebalit, nastal šok. Krev v plínce?! Proboha, co se děje?! Byla jsem z toho hodně vyplašená a okamžitě jsme se vydali na pohotovost. Byla neděle odpoledne, pamatuji si jako by to bylo včera. Paní doktorka se jen podívala, protože plínku jsme vzali s sebou. Řekla nám, že to může souviset s výměnou umělé výživy a že se to někdy stává. Já jsem měla už od propuštění z nemocnice opravdu málo mléka, takže jsme přikrmovali a zhruba ve 3 týdnech jsme přešli zcela na umělou výživu. Nejdříve Hipp, poté jsme změnili na Sunar. Po Hippu malá stále plakala a já jsem si myslela, že má hlad a mléko jí nestačí. Teď už vím, že to nebylo tím, ale trápily jí bolesti bříška. Krev neustupovala a my se vydali k našemu pediatrovi, vlastě už i s diagnózou. Alergie na bílkovinu kravského mléka. Vše tomu nasvědčovalo. Ale víte, jak to chodí… Matka si našla diagnózu na internetu a je hysterická J. Každopádně diagnóza se potvrdila a malá dostala mléko se štěpenou bílkovinou. Nic se nezměnilo, Isabellka plakala, nechtěla spinkat a byla nervózní. Další změna mléka na sebe nenechala dlouho čekat. Konečně se vše uklidnilo a Isabellka byla zase spokojená. Veškeré problémy zmizely, ale pořád jsem měla strach, aby ta alergie zmizela úplně, hlavně do budoucna. Říkají, že do třech let věku dítěte většinou zmizí, tak jsem začala věřit, že to tak bude. Isabellka byla moc šikovná, velice brzy začala držet hlavičku, otáčet se a další a další věci, které patří k přirozenému vývoji. Měla stále větší a větší zájem o vše kolem sebe. Než jí byl rok, začala používat slova jako: máma, táta, to chci, dolů chci, tam chci, Áďa – jedna sestřička, která se jmenuje Adélka, vlastně všechny děti v té době byly Áďa J. Hodně jsem na malou mluvila, prohlížely jsme si spolu knížky a pořád jsem s ní nějakým způsobem pracovala. Poznala pejska, kočičku, kačenku a věděla, jak zvířátka dělají. V roce jsme si hrály na schovávanou a prostě to bylo období, na které nemohu zapomenout. Vůbec nic nenasvědčovalo, že by se mělo něco stát. Isabellce byl rok, chodila na nočník a víc a víc se zajímala o všechno kolem sebe. Byla neskutečně kouzelná, ale to je i teď, to se nezměnilo. V září 2019, když byl Isabellce rok a čtvrt dostala neskutečnou virózu, zrovna jsme se vraceli ze Slovenska a malá jela domů už s opravdu vysokou teplotou. Byla jsem z toho nervózní, ostatně jako vždycky, když mám nemocné děti. V té době jsme ještě s manželem museli dát uspat našeho pejska, kterého jsem měla 13 let. Nemohla jsem se z toho dostat, moc mi chyběl a chybí mi dodnes. V říjnu 2019 jsem začala pozorovat u Isabellky změny. Slova, která Isabellka běžně používala, jsem přestávala slýchat, přestala reagovat na své jméno, zájem o společné aktivity byl pryč a ten její pohled, kdy mi koukala do očí… ani nemluvím. Dřív měla Isabellka radost, když k nám přišel děda nebo přijela babička, její ségry na víkend, a nebo když přišla její starší sestřička ze školy a teď jako by jí to bylo jedno. Jasně, to čeho jsem se bála, je tady. Kdykoli jsme šli s Isabellkou na očkování, ptala jsem se doktora, jestli se jí nemůže něco stát, jestli nemůže dostat po očkování autismus. Mám totiž pár přátel, kteří mají děti s poruchou autistického spektra a ti mi říkali, že se jim děti změnili, právě po očkování a já jsem ten strach měla v sobě. Snad jsem jí to nepřivolala, říkala jsem si. Začala jsem malou stále pozorovat, pořád jsem byla ve střehu, jak se chová, co dělá a jak reaguje. Zachvátila mě panika, začalo se mi dělat špatně, měla jsem šílené stavy. Bála jsem se, že mi něco je, a že jsem nemocná. Začalo kolečko u lékařů, nejdříve klasické vyšetření u obvodní lékařky, pak neurologie, CT, no zkrátka kolotoč. Výsledek byl, úzkostná porucha a panické ataky. Manžel byl celou dobu na blízku, kolikrát jsem mu volala do zaměstnání, že mi je špatně, aby hned přijel domů. Ty stavy byly velmi silné, hlavně když jsem byla doma sama. Bála jsem se, že se mi něco stane a malá tam bude sama. Bylo to těžké období. Moje neustálé sledování malé, uklidňování se, že to bude dobré, moje proplakané večery a manželova slova, že Isabellka je to nejúžasnější dítě na světě a jak je rád, že je jiná, tak to prostě není to tabulkové dítě, no a co?! Ale ona do té doby byla! Začala jsem shánět instituce, kde by Isabellku diagnostikovali a řekli nám, co se tedy vlastně stalo a co pro ni můžeme udělat. To jsem, ale ještě netušila, že dětí s poruchou autistického spektra je v poslední době tolik, takže si na diagnostiku počkáme. Dobře než nás někam vezmou, budu se vzdělávat sama, internet se v té době stal můj nejlepší kamarád. Na podzim 2020, po návštěvě v Nautis se moje obavy potvrdily. Závěr zněl podezření na poruchu autistického spektra, ale protože je Isabellka ještě malá, tak nám bylo řečeno, že je to opravdu pouze podezření a vše se může ještě změnit. Věděla jsem, že už je to vlastně diagnóza, která nám zůstane.