Jsem Kristýna a patřím mezi lidi, kteří jsou velmi akční a rychlí. Nerada na něco čekám, protože mám ráda věci rychle vyřešené, a hlavně pod kontrolou. Ne vždy je to, bohužel možné, což už nyní vím. V tomto článku vám řeknu, jaké byly moje představy o životě, a jak se moje představy postupem let změnily. Také vám nastíním svůj život, abyste mě trošku lépe poznali. Vždy jsem si přála být úspěšná, samostatná, nebýt na nikom závislá, a hlavně mít jednou velkou, šťastnou rodinu a zdravé děti. Již v 17 letech jsem se se svým přítelem odstěhovala do pronájmu, kde začal můj samostatný život. Díky svým rodičům jsem měla tu nejlepší přípravu do života, protože moji rodiče jsou a vždy byli velice zodpovědní, šetřiví a pracovití a od mala na mě měli docela vysoké nároky, a to jak ve škole, tak i doma. Tudíž starost o vlastní domácnost mi nedělala vůbec žádný problém. Po dokončení střední školy jsem začala pracovat jako asistentka ředitele v jedné státní organizaci, což byla moje první pracovní zkušenost. Najednou jsem opravdu začala být nezávislá, a to hlavně ve finanční oblasti. Práce mě hodně bavila, chtěla jsem v ní být dobrá a časem se i vypracovat na nějakou vyšší pozici, a to se mi po dvou letech opravdu povedlo. Zároveň jsme se již s přítelem vzali a přestěhovali se do vlastního bydlení. Oba jsme měli práci a vybudované zázemí, a proto jsme začali uvažovat o miminku. V té době chtěl hlavně můj manžel další dítě, jedno už měl z předchozího vztahu, ale se mnou žádné a tím, že byl o osm let starší než já, se chtěl ve svém životě zase někam posunout. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, nechtělo se mi z pracovního procesu a měla jsem obavy, jestli mě mateřství bude naplňovat. Nechci, aby to vyznělo nějak sobecky, ale to jsem prostě já, vše, co dělám, chci dělat na 200 % J. Bála jsem se, jestli tomu malému miminku dám vše, co bude potřebovat. Vždycky jsem si o sobě myslela, že nejsem zrovna moc mateřský typ, a že sezení doma s děckem není pro mě. Opak je, ale pravdou a já se spletla sama v sobě. V roce 2009 se mi narodila dcera, krásná, malá holčička, která mi poprvé úplně převrátila život vzhůru nohama. Jak šel čas, a malá vyrůstala, tak jsem v sobě nacházela to mateřství, které jsem myslela, že ve mně není. Malá byla moc šikovná a velice brzy se všemu naučila. Manžel, ale mezitím odešel z práce a pouze s mým rodičovským příspěvkem nebylo možné vyžít. Sháněli jsme pro manžela práci opravdu hodně dlouho, až jsem se musela pro pomoc obrátit na své rodiče. V tomto období nám opravdu hodně finančně pomohli a já jim jsem za to opravdu vděčná. Jedna ze špatných věcí, která může v životě rodičů nastat, je to že nevědí, jestli budou mít na jídlo a na veškeré živobytí pro své děti. Ano, ale není to ta nejhorší věc na světě. Bylo rozhodnuto, musela jsem se vrátit do práce alespoň já. Zažádala jsem zaměstnavatele o ukončení mé rodičovské dovolené a doufala, že se tím naše situace zlepší. Spletla jsem se! V mém zaměstnání mezi tím nastaly organizační změny a se mnou byl ukončen pracovní poměr. Najednou jsme s manželem byli doma oba. Našla jsem si brigádu, alespoň přes léto a sháněla novou práci, což se naštěstí během tří měsíců podařilo a já jsem nastoupila do své nové práce. Začínala jsem opět jako asistentka ředitele, sice to byl pouze zástup za rodičovskou dovolenou, ale byla jsem vděčná, že mohu začít živit rodinu. Bylo září 2011, já jsem pracovala, manžel byl doma s dcerou a vše vypadalo, že se v lepší obrátí. Od ledna 2012 jsem u nás v zaměstnání domluvila práci i pro manžela. Byla jsem moc ráda, že konečně budeme moci vrátit rodičům všechny peníze a začít zase trošku normálně žít. Nevěděla jsem, že to byla velká chyba. Manžel začal pracovat, dcera nastoupila do jeslí a vše vypadalo dobře. Jenže se nám začalo rozpadat manželství, nebudu popisovat detaily, protože to by spíše vydalo na knihu, ale bylo to zatím asi to nejtěžší období, které jsem zažila. V roce 2013 bylo naše manželství u konce a já si pustila do života nového muže, se kterým už jsme se navzájem pár měsíců podporovali, protože ani on neprožíval zrovna šťastné období. Mezi tím jsem se znovu vypracovala v zaměstnání a studovala vysokou školu. V pracovní oblasti se mi dařilo velice dobře a v soukromí už to také vypadalo na obrat ke štěstí. Ano, byla spousta problémů, ale ty jsme s mým novým přítelem, dnes již manželem, úspěšně zvládli. I když manžel přivedl do našeho vztahu 4 děti (dvě dospělé a dvě malé), chtěli jsme ještě jedno miminko spolu. Naše rodiny na to nereagovali zrovna nejlépe, pořád nám říkali, že bychom si měli začít užívat a že už máme dětí dost. Nám, ale něco chybělo. Chybělo nám něco společného, co by nás navždy spojovalo. V zaměstnání se mi sice finančně dařilo, ale neměla jsem upřímně moc štěstí na lidi, kteří byli nade mnou. Tak jsem si řekla, mám osmiletou dceru, vybudovanou nějakou pozici, finance a je mi 33 let, tak kdy jindy než teď?! A opravdu se nám to s manželem povedlo, otěhotněla jsem skoro okamžitě a v červenci 2018 se nám narodila krásná holčička Isabellka. A právě Isabellka obrátila podruhé můj život vzhůru nohama. Díky Isabellce nyní koukám na svět úplně jinýma očima. Díky ní vznikl tento blog a vznikne ještě mnohem víc. Už nejsem ta rychlá, nedočkavá Kristýna, která musela mít vždycky všechno hned. Nyní musím na některé věci počkat, být trpělivá a věřit, že časem půjde úplně všechno. Isabellka změnila náš život od základů. Je to zázračné dítě. Dítě s poruchou autistického spektra.